Porod

S trhnutím jsem se posadila na posteli a třeštila oči na budík. Jsou dvě v noci, venku je tma jak v pytli a já netuším, co mě to probudilo, ale něco se děje, to vím docela jistě. Otevřenými dveřmi zaslechnu cvakání drápků na linu v kuchyni a hlasité oddechování, pak pleskavý zvuk a mlaskání, jak Tofínka pije. Ale co by pila? V kuchyni misku s vodou nemá, ta je v obýváku za dveřmi a u Lucky v pokojíku…Jako už po několikáté v tomto týdnu vylézám z postele, potichu si beru župan a zavírám za sebou dveře ložnice. Nechci zbytečně budit Martina, až jestli to opravdu začne. Pak nás odveze na veterinu s pohotovostí, protože sama prostě porod nezvládnu. Nikdy jsem nic takového neviděla a z odborných knížek vůbec nejsem moudrá. Popisy jednotlivých porodních fází jsou mi sice jasné, ale mám strach, že bych svojí asistencí čubině jen přitížila.

Tofi stojí v louži plodové vody a soustředěně oddychuje. Pak přičapne a zatlačí. Zůstala jsem stát jak solný sloup a jen hloupě civím na naší zrzku, jak znovu oddechuje a opět tlačí. Honem vzpomínám, jestli měla večer nějaké předporodní příznaky. Král mi říkal, že většina rodiček před porodem nežere; Tofínka je asi výjimka, protože večer spolykala misku granulí jen to křupalo. A také mluvil o tělesné teplotě, která klesne pod… bože jakou mají psi normálně teplotu? Vím že vyšší než lidi, ale teď už je stejně pozdě něco měřit, teď už je jasné, že to ani k doktorovi nestihneme, protože fence se pod ocáskem objevila mléčně bílá bublina.

Kolena a zuby mi o sebe cvakají a já nevím, jestli je to zimou nebo strachy. Opatrně obkládám rodičku starou osuškou a snažím se vzpomenout, co jsem o porodu ještě včera před usnutím četla. Co všechno budu potřebovat – nůžky, desinfekci ve spreji, nitě, nějaké hadry… jo a štěně se má zvážit a zapsat čas narození, takže potřebuji tužku a papír.

Tofi Fee jako kdyby poznala, že potřebuji oddychový čas, přestala tlačit a dokonce si lehla na zmuchlaný ručník. Super. Hned toho využiji a snáším na kuchyňský stůl všechno potřebné. Kde jsou nůžky? Proč je pro Martina a děti takový problém dávat nůžky tam, odkud je vzali? A fenka se už zase točí do kolečka, tlačí a dokonce začíná naříkat.

„Tofčo vydrž, už běžím,“

klekám si k fence, ale vůbec nevím, co mám dělat. Najednou zrzka vyjekne a na osušku vyklouzne zrzavé štěně v plodovém obalu. Opatrně vybabrám mimino z blány, vytřu mu tlamičku kouskem mulu a nehty, protože nůžky nejsou k nalezení, přeruším pupeční šňůru. Snažím se rozpoznat, jestli to, co se mi vrtí v dlaních,je kluk nebo holka; snad fenka, ale jistá si nejsem. Položím miminko na váhu a  píšu – ruby fena, čas 02.20, 210 gramů. Třesoucí se rukou položím štěně Tofče před čumák, ale ona před ním vyděšeně uhýbá, v černých očích má nepřítomný výraz a dokonce na miminko zavrčí. Tak to mi ještě chybělo, abych tu teď zrzku přemlouvala, že ten kničící balíček je její miminko. Jednou rukou hladím maminu po krku a druhou přiložím štěndu k naběhlému struku. Holčička chvíli tápe, ale pak se chytne a já cítím, jak se napjatá Tofínka zklidňuje a unaveně pokládá hlavu na osušku. V troubě nahřívám štos starých prostěradel a ručníků, aby měla malá Vanilka teplo a s potěšením zjišťuji, že se mi přestaly třást ruce. No sláva. Tak teď bych mohla jít vzbudit muže, aby šel připravit auto, ale Tofča už se zase vrtí, tak uklízím štěně do vyhřátého hnízda z ručníku, aby ho mamča nezašlápla a s napětím sleduji, co bude dál. Tentokrát je v obalu černé štěně, ale místo aby vyklouzlo na osušku,zůstává viset na krátké pupeční šňůře feně těsně u zadku. Ruce už mám zase jako z rosolu, ale vím, že musím zasáhnout, a tak se snažím zachytit pupečník a vytáhnout z Tofínky placentu. Po chvíli úsilí se mi to povede a s dalším zatlačením je venku nejen štěně, ale i dvě placenty.

Černoušek je větší než první štěně a je to kluk. Tofínka sleduje, jak ho vážím a suším a když jí dám obě štěňata do pelíšku, začne je olizovat. Cvakla klika a do kuchyně se vpotácí zívající Lucka. Vykulí oči a klekne si k improvizované porodnici. Promlouvá mazlivými slůvky k feně i štěňátkům a já jdu postavit vodu na čaj. Martina budit nebudu, tohle bychom měly, my ženské, zvládnout samy.

A taky že jsme to zvládly. Pět štěňátek je do rána na světě. Tři zrzky a dva black and tan pejsci se spokojeně krmí teď už v  bedně, kterou mi Martin a Honzíkem pro psí rodinku udělali. Špinavé ručníky jsou nahrazeny čistým prostěradlem, Tofínka má osprchované bříško a  štěňata podvázané pupíky, Lucina něco smolí na počítači, prý tabulku, do které budeme zapisovat váhové přírůstky a já připravuji snídani a svačiny pro lidi a misku s protekční porcí masa, zeleniny, rýže a Vitacalu pro zasloužilou maminu.

I Martin s Honzíkem jsou už vzhůru a chlapeček sedí na bobečku u své zrzavé přítelkyně a nahlas počítá štěňátka. Když ohlašuje číslo šest, opravím ho:

„Ne, kocourku, je jich pět.“

Honza vrtí hlavou a znovu počítá miminka a protože zase skončí u šestky, nahlédnu do bedny. To dítě má pravdu, v pelíšku přibyl jeden černý uzlíček a jak zjišťuji, teď už odborným pohledem, máme krásnou černozlatou holku. Tofínka mhouří oči a spokojeně odfukuje, protože se jí to zase povedlo; opět nás překvapila.

Znovu přestýlám pelíšek, sprchuji fenku a medituji nad tím, kolikrát nás ta naše Tofínka ještě doběhne.

předchozí kapitola další kapitola